(Pavel Polák)
Marius:
Nikdy
jsem tu bolest neznal,
bohužel
teď už ji znám,
prázdný
stůl i židle prázdné,
přátelé
proč jsem tu sám?
Tady
v nás ten oheň vzplanul,
slovu
„Zítra“ šli jsme vstříc,
dnes
to slůvko krutý cenzor
pokřivil
na „nikdy víc“.
Tady
sedal v koutě Grantaire,
Enjolras
i Jean Prouvaire,
tady
z víry čin se rodil
a
možná s ním i strach.
Však
větší váhu měl ten sen,
sen
nádherný, co volal,
k
barikádě poslední tam v tmách.
Chlapci,
odpusťte mi prosím,
že
jsem živ, že jsem tu dál.
Kolik
útrap život bez vás,
kolik
slz a muk mě stál.
Jako
přízraky vás vídám,
jste
jen přelud, jenom stín.
Prázdný
stůl i židle prázdné,
proč
tu být, když není s kým.
Jen
ať nikdo z vás se neptá,
zda
ta oběť smysl má.
Prázdný
stůl i židle prázdné,
nevěří
už v nic, jak já.